Samozřejmě, že mě budou navštěvovat, ale moje ruce už nebudou jejich azylem. A mé polibky už pro ně nebudou mít uzdravující moc. A už nebudou žádné malé botičky, z nichž bude třeba otřít bláto. A nikomu nebudu utahovat bezpečnostní pásy v autě. A pohádku budu před spaním číst sama sobě, klidně sedmkrát za sebou. A nebudu už vděčná i za ty nejmenší chvilky oddechu. A nebudou žádné batohy, které bude třeba večer nachystat a potom zase vyklidit. A jsem si jistá, že mé srdce bude naříkat a toužit, aby alespoň ještě jednou, jednou slyšeli ty tenké hlásky oznamující „Maminko, někdo tě potřebuje!

Sedíme s maličkou samy v naší malé útulné dětské ložnici. Sedíme ve vlastním levandulovém hnízdečku. Díváme se, jak tiše padá sníh a jak po rovném bílém trávníku utíká zajíc. Jen já a moje maličká, všude u sousedů je ještě tma a ticho. Jen my vidíme, jak vychází měsíc a po stěnách dětského pokoje tančí stíny. Jen my dvě, ona a já slyšíme, jak v dálce houká sova.

Pak se k sobě přitulíme pod pokrývkou a já ji uspinkávám, aby znovu usnula. Jsou čtyři ráno, jsem ospalá a unavená, ale to nevadí, protože mě potřebuje. Právě mě. A ze všeho nejdříve já zase potřebuji ji. Protože ze mě dělá maminku. Přijde čas, kdy bude spát tvrdě celou noc. Přijde čas, kdy budu sedět na kolečkovém křesle, nebudu nikoho držet v náručí a budu snít o těch tichých nocích v dětském pokoji. O době, kdy mě potřebovala a byli jsme samy dvě na celém světě.

Tři volné dny strávené v intenzivní blízkosti manželky a potomků přivedly mého muže k pocitům strachu a soucitu, s nimiž se mě ptal: „Takhle je to vždy? Stále? „Měl tím na mysli nekonečné“ Mami, mami, maminko! „, S kterým se na mě obraceli chlapci. „No ano“, potvrdila jsem mu. „Je to tak každý den. To je moje práce, víš? „Jsem nucena přiznat, že to je vůbec ta nejtěžší práce, kterou jsem kdy dělala.

článek pokračuje na druhé stránce…

1
2
3