Kdysi jsem mívala čas. Pro sebe. Nyní by bylo fajn najít chvilku alespoň pro své nehty. Podprsenka mi nějak divně sedí. Fén myslím nefunguje, ale ani to nevím jistě. Nikdy se nesprchuju bez diváků. Začala jsem používat krém na oční víčka. Nikde už neověřují mou totožnost. To je důkazem mého mateřství. Důkazem, že mě někdo potřebuje. Právě teď mě někdo stále potřebuje. Stejně jako minulou noc … O třetí ráno slyším cupitání malých nožiček. Někdo jde ke mně do pokoje. Ležím potichu, sotva dýchám. Je třeba se vrátit k sobě do pokoje …
„Maminko!“
„Maminko!“ Hlásek je nyní trochu hlasitější.
„Ano“, říkám šeptem. „Co se děje?“
Na chvíli se odmlčí, oči se mu lesknou v matném světle.
„Mám tě rád!“
A odešel. Vrátil se do svého pokoje. Jeho slova však zůstala viset v chladivém nočním vzduchu. Kdybych se jich mohla dotknout a uchopit je, vzala bych je a přitiskla si je na srdce. Ten tichý hlásek, který zašeptal ta nejkrásnější slova na světě. Mám tě rád. Úsměv mi rozšířil ústa. Bojím se, aby ta vzpomínka nezmizela. Znovu se propadám do spánku a slova mého synka se usadila v mém srdci.
Jednou z tohoto malého chlapečka bude dospělý muž. A už mi nebude šeptat tak sladká slova v tak nemožnou hodinu. Uslyším jen troubení aut a manželovo chrápání. Budu moci klidně spát po celou noc a nebude mě trápit starost o nemocného synka nebo pláč miminka. To už budu mít jen uložené v paměti. Zůstanou mi v paměti ty roky, kdy mě moje děti potřebovaly a bylo to tak vysilující, ale bohužel tak krátké.
Nesním o tom, jak „jednou to bude všechno snazší“. Protože pravda je taková: Ano, možná to bude i lehčí, ale nic lepšího, než dnešek nebude už nikdy. Dnešek, kdy jsem zanudlená a oslintaná od mých malých chlapečků. Dnešek, kdy si vychutnávám objetí malých dlaní. Dnešek je dokonalý. „Jednou“ budu mít dokonalou pedikúru a sprchovat se budu sama celé hodiny. „Jednou“ si sama sebe vrátím. Ale dnešek je doba, kdy se dávám jiným, jsem utahaná, celá ušpiněná, ale mají mě tak rádi, a proto za nimi zase musím jít. Někdo mě potřebuje.
Megan Minneman Morton