„Všichni v našem činžáků věděli, kdo je to Ošklivka. Ošklivka byla střešní kočkou bydlící ve sklepě.

Ošklivka zbožňovala hlavně tři věci: bojovat, pojídat odpadky, a tak nějak, lásku. Spojení těchto tří věcí a život na ulici na ní zanechaly své stopy.

Za prvé, měla jen jedno oko, a v místě druhého oka mělá díru. Na stejné straně neměla také jedno ucho. Její levá noha vypadala tak, jako by byla kdysi zlomená a srostla se pod neobvyklým úhlem, a proto vždy vypadala, jako by se otáčela. Svůj ocas dávno ztratila a zůstal jí trčet jen krátký zbytek, který byl v neustálém pohybu. Ošklivka byla šedá a kromě jizev na hlavě měla pruhy po celém těle.

Pokaždé, když někdo spatřil Ošklivku, ihned vykřikoval: „To je ale ošklivá kočka“. Rodiče nabádali své děti, aby se k ní nepřibližovali a dospělí jí zase vyháněli, když se snažila vetřít do jejich domovů. Házeli po ní kameny nebo stříkali vodu. Někteří se jí dokonce snažili přiskřípnout tlapky dveřmi .

Ošklivka se vždy chovala stejně. Když jí někdo polil vodou, čekala namočená, až jí dá klid. Když na ní někdo něco hodil, lehla si na zem a prosila o odpuštění. Když se plížila v blízkosti dětí, vždy hlasitě mňoukala, skákala na ně a snažila se získat trochu soucitu. Pokud by jí někdo zvedl, okamžitě by mu začala olizovat košili, náušnice nebo cokoli jiného, co by bylo k mání.

Jednoho dne se Ošklivka rozhodla obdarovat svými city dva psy husky, kteří žily se sousedem. Ale psy bohužel neopětovali její pocity a Ošklivka utrpěla vážná zranění. Slyšel jsem jí křičet a rozhodl se podívat, co se stalo. Bohužel, když jsem tam přiběhl, uvědomil jsem si, že její život se blíží ke konci .

Ošklivka ležela v mokré louži, její zadní tlapy byly prohnuté a zepředu místo kožešiny byla obrovská rána. Zvedl jsem ji a chtěl jsem jí vzít domů, slyšel jsem její těžké dýchání a funění. Viděl jsem, jak se trápí. Uvědomil jsem si, jak jí to musí hrozně bolet.

Cítil jsem něco mokrého na uchu. Ošklivka svíjející se v bolestech se mi pokoušela oblizovat ucho. Objal jsem jí pevněji a ona se mi dotkla tlapkami tváře, následně obrátila své žlutavé oko a podívala se na mě. Slyšel jsem její slabé mňoukání. Dokonce i v okamžiku největší bolesti, tato ošklivá a zjizvená kočka žádala jen o trochu náklonnosti, snad soucitu.

V tomto okamžiku se mi Ošklivka zdála být nejkrásnější, nejvíce milující bytostí, jakou jsem kdy viděl. Nesnažila se mě kousnout, poškrábat, upláchnout nebo jakýmkoli jiným způsobem bojovat. Dívala se na mě a věřila, že jí zachráním.

Ošklivka mi zemřela v náručí dříve, než jsem přišel domů. Sedl jsem si s ní ještě na okamžik, přemýšlel o tom, jak její deformované, zjizvené tělo zkreslilo můj názor o čistém srdci a opravdové a bezhraniční lásce.

Ošklivka mě naučila více o dávání a soucitu než tisíc knih, přednášek či televizních programů dohromady. Za to jí budu vždy vděčný. Měla mnoho jizev na těle, ale byl jsem to já, kdo měl největší jizvu uvnitř a byl to okamžik, kdy jsem to musel překonat a jít dál. Ukázat všem, že mi na nich záleží.

Lidé chtějí být bohatší, dosahovat velkých úspěchů, touží být sympatičtí, krásní .. Ale já se budu vždy snažit být jenom tou Ošklivkou. “