Fakt jsme to zapomněli?

Vzpomínám na jednu mámu, která si na přede mnou vlastně jen tak mimochodem posteskla: ten náš kluk je šikovný, ve škole mu to jde samo. Akorát mě mrzí, že se mnou mluví jako se služkou. Chvilku bylo ticho. Nevěděl jsem, jestli do toho mám jít nebo ne. Ale pak jsem to řekl. No… když se k němu chováš jako služka tak se nediv, že s tebou potom mluví jako se služkou.
Byla překvapená. Divila se.

ONA TO PŘECE MYSLÍ DOBŘE.

Nemám to rád tuhle větu. Mámy to totiž vždycky myslí dobře. A pak se diví. Čemu se ale divíte? Vždyť jste si je to sami naučili. Proč jste to nechali zajít tak daleko? Mámy dělají služky a otcové nezasáhnou. Zpravidla proto, že si sami nechávají taky sloužit. Žena jim pere, vaří, uklízí, chystá svačiny. Muž přece chodí do práce! A pak doma po zásluze odpočívá. Ale žena taky chodí do práce. Ale doma má druhou směnu. A myslí to dobře. A ostatní se vezou.

Takže hošani (tím myslím všechny chlapy od tří do sedmdesáti): přestaňte se chovat jako nesamostatní choboti a nenechávejte si sloužit. Je to fakt trapné. Máma není služka, máma je dáma!

Otázka pro všechny chlapy, co bydlí v bytech: vyprali jste si a vyžehlili to, co máte právě na sobě?

Mámy: vaší největší předností je nekonečná otevřená náruč. Obětavost. Ale zároveň to může být taky vaše největší slabina. Nebezpečí. Umíte se chránit? A mohly byste už konečně začít? Protože jeden z největších úkolů ženy je přece rodinu naučit, co si k ní mohou dovolit a co už ne.

A ještě tu mám vzkaz pro tu mámu z Florence:

KAŽDÁ MÁMA BY MĚLA Z KLUKA VYCHOVAT RYTÍŘE. NE NESAMOSTATNÉHO BLBEČKA.