Žena se vdala ještě jednou, přestože se rozešla se svým druhým manželem. Rodiče zemřeli jeden po druhém. Z příbuzných zůstal jen nemocný bratr, se kterým žili společně v malém bytě. Alla už dlouho ukončila svůj osobní život.

Na druhém konci Nalčiku se zároveň hledala další neklidná duše. Andrei má dětskou mozkovou obrnu, takže hned po narození byl poslán do specializované instituce. Ze svého dětství si moc nepamatoval. Ale i po letech si pamatoval operaci, kterou dostal. Nedošlo k žádnému uzdravení, takže nohy zůstaly zkroucené. S obtížemi šel na pódium, když se konaly novoroční večírky.

Vzpomněl si také, jak v sirotčinci vonělo nenáročné jídlo, jak odtamtud utíkal s přáteli a nevracel se týdny. Nezapomněl jsem, že mi ředitel nedovolil napsat dopis matce, přestože její adresa byla zachována v průkazu porodnice. A samotné zprávy se vracely jedna za druhou. Později se Andrei dozvěděl, že ten dům byl dlouho zbourán. Jméno mu bylo dáno v sirotčinci. A příjmení bylo ponecháno mé matce – Guzev.

Často se pokoušel si představit, jak máma vypadá. Představoval jsem si její tvář, povahu, hlas a dokonce i to, jak voněla. Z nějakého důvodu jsem na svého otce nemyslel. Také snil o svém vlastním počítači. Sám si vydělal peníze tím, že získal práci konzultanta v železářství.

Na internátu jeho touha po lepším životě nikdy nebyla podporována. Ředitel se jen ušklíbl, když slabě mluvil o bytě, který by mu mohl poskytnout stát. Ani se nehodlal vzdát svého důchodu. A ve věku 25 let dostal ten chlap novou diagnózu – neschopnost. Samozřejmě se o sebe dokázal postarat sám, ale kdo by ho poslouchal?

Andrey se pokusil odolat. Rozhodl se, že humbuk mu pomůže bránit jeho práva, a zapojil místní tisk. Opravdu to fungovalo. Poté přiletěl k ministrovi i řediteli internátu. Boj trval dlouho, ale přesto ten chlap mohl žít v rodině opatrovníků – té, která ho často navštěvovala v sirotčinci.

Jakmile Andrej obdržel dlouho očekávanou svobodu, udělal to, o čem dlouho snil – poslal dopis do programu „Počkej na mě“. Bez ohledu na to, jak krutí lidé s ním byli, nikdy neztratil naději, že jednoho dne najde své blízké. A o týden později mu zavolali z Moskvy.

Našla se chlapcova matka. Ukázalo se, že všechny ty roky žili ve stejném městě – vedle sebe. Ten osudný hovor ten den zazněl v Allině bytě. Dlouho nemohla uvěřit, že její syn žije. Když ji zavolal zpět, jen téměř hodinu vzlykali do trubek.

Bylo 22 hodin, ale žena se rozhodla okamžitě jít k němu. S obtížemi ji přesvědčil, aby počkala alespoň ráno. Další den první věc, kterou udělala, byla jít ke svému synovi. Nebylo pochyb, že to byl on. Ten chlap měl stejné modré oči.

Od té doby uplynuly 4 měsíce. Celou tu dobu žili společně v matčině malém bytě. Alla tam ohradila roh za obrazovkou, aby nikdo nezasahoval do Andreiho studia. Pokusil se vynahradit všechny ztracené znalosti, kterých se mu v sirotčinci nedostalo. V zásadě čtu pořád.

Opatrovnictví a neschopnost mu byly odebrány pouze prostřednictvím soudů. A zanedlouho našli Slávova otce pomocí internetu. Pořád žil v Izraeli. V 58 letech byl osamělý. Hovor mu obrátil život naruby – konečně nebyl znovu sám.

Slava brzy odletěl do Nalčiku. A Alla si uvědomila, že jako by se všechny ty roky nestalo – byli zase spolu. A Andrei byl v prvních minutách tak zmatený, že nemohl ani zvednout ruce a obejmout svého otce.

Slava se musel vrátit, ale okamžitě začal hledat lékaře pro svého syna – již v Izraeli. Alla a Andrei začali sbírat dokumenty, aby se k němu dostali. Jejich životy se po tolika letech opět zkřížily. A to nemohlo změnit ani skutečnost, že matka a syn byli odděleni v nešťastné porodnici, ani skutečnost, že internát téměř zmrzačil osud chlapce.

Tato rodina dostala šanci začít úplně od začátku, i když takové příběhy mají jen zřídka šťastný konec.

Zdroj:nghenhachay.net