v noční košili.“ Po ukončení školy Jocelyn úspěšně tančila ve vynikajících baletních souborech, ale špinavé obtěžování jednoho z „producentů“ ji donutilo opustit jeviště a vrátit se domů. Otec byl potěšen: konečně měl asistenta ve své farmaceutické firmě. Matka, která upřímně věřila, že v přestávkách mezi představeními se její dcera zabývala výhradně zhýralostí, propukla v kruté výčitky, které si Joslin bude pamatovat celý život a bude považovat za prokletí: – Nikdy z tebe nebude normální herečka. A nikdy vás neopustí nejen umělkyně, ale ani slušná manželka či matka. Jsi ta nejobyčejnější děvka a zůstaneš jí po celý život! Náhodou se mladá lékárnice ocitne na natáčení filmu „Otáčení klikou“ (otec souhlasil se zapůjčením rekvizit pro jednu ze scén). A režisérovi filmu Denisi de La Patellaire a scénáristovi Michelu Audiarovi se natolik líbili, že se ji okamžitě rozhodli zkusit i do druhé hlavní role. Jocelyn se bránila ze všech sil, ale tatínek ji přesvědčil, aby podstoupila minicasting. Všechno šlo dobře, dívka byla schválena, pouze její jméno se kategoricky nelíbilo tvůrcům kazety. Tak se stala Michelle – na počest své předčasně zesnulé sestry. Tento a následující filmy, ve kterých hrála mladá hvězda Michelle Mercier, se staly neobyčejně úspěšnými:

Režiséři mezi sebou soupeřili, kdo ji přizve do svých filmových a divadelních projektů. Komedie, tragédie, dramata, dokonce i horory – uměla všechno. Natáčení probíhalo ve Starém a Novém světě. Sám Charlie Chaplin ji zaštítil v amerických filmových studiích. – Jednou jsem spočítal, že v roce 1963 jsem hrál v šesti filmech. To znamená, že po nočním natáčení vás auto odveze na letiště, kde se během letu znovu nalíčíte a – voilá! – ráno natáčíte nový film, s novým režisérem, na nové scéně. Jednou jsem vytvořil jakýsi rekord – čtyřicet osm hodin bez spánku. Jen její osobní život se už tehdy vymkl kontrole. Její první milenec – herec Gianni Esposito – nekonečně trápil Michelle svou zvláštní zálibou v mystice. Mohla ho opustit a vzít si skutečného prince – íránského šáha Mohammeda Rezu Pahlavího, ale Mercier zůstal Espositovi věrný až do konce:

„Myslel jsem jen na svého Gianniho.“ Potřeboval jsem jen jeho a dal bych všechny valčíky světa se všemi šáhy za dvě minuty a třicet pět sekund štěstí v pokoji pro služebnictvo, pod střechou s prosakujícím stropem. A přesto se rozešli. Novým společníkem Michelle byl asistent režie Andre Smaggi, do kterého se bláznivě zamilovala – nemohla jinak – a brzy se vdala. A začal pít, obtěžovat ji bezdůvodnou žárlivostí, vydírat a nakonec úplně přišel o rozum. Aby se mohla rozvést, musela si koupit dům a peníze. Ale klid byl dražší: Michelle byla nabídnuta role, která změnila celý její život. V letech 1964 až 1968 hrál Michel Mercier ve filmové adaptaci série románů Anne a Serge Golonových o dobrodružstvích krásky z éry Ludvíka XIV.: „Krásná Angelica“ (1964), „Angelica, markýz andělů“ (1964), „Angelica a král“ (1965), Angelica a sultán (1967) a Nezkrotná Angelika (1967). Roli mohla dostat Brigitte Bardot, Catherine Deneuve, Jane Fonda a dokonce Marina Vlady, ale Angelicini „rodiče“ vybrali Michela Merciera. – Jeden starý přítel mi dal k přečtení knihu Angelica od Anne a Serge Golonových.

Román jsem zhltla na jeden zátah a hrdinku jsem si zamilovala. Ta žena se mi tolik podobala. Serge Golon, a to byl pseudonym Vsevoloda Golubinova, ruského původu, pracoval tři roky ve Versailleské knihovně a studoval historické materiály 17. století. A po usilovné práci vyšla kniha o Angeličiných dobrodružstvích, která si získala velkou oblibu ve všech zemích světa, a pak se rozhodli natočit film. Golonové si mě vybrali sami, říkali, že jsem skutečná Angelika. Každý z filmů o Angelice má spoustu smyslných momentů. Herečka se ale v záběru nikdy neobjevila úplně nahá: trvala na tom ve smlouvě a kvůli spolehlivosti také po dobu natáčení zalepila všechna intimní místa a bradavky červenou páskou. Operátorovi nezbylo, než ji odstranit, aby nebyla vidět omítka. I když byl režisér naštvaný, Michelle byla neoblomná. – Neukázal jsem své tělo. Ale také je pravda, že se kamera vždy zastavila na limitu. Markýzovo tělo pravděpodobně přimělo dav fantazírovat, takže si mnozí představovali, že mě na obrazovce vidí nahého. – Angelica se pro mě stala triumfem i jakousi kletbou. A nevydělal jsem báječné peníze, jak si mnoho lidí myslí.

Smlouvy byly sepsány tak, že jsem dostal pouze honorář za samotnou roli. A ani korunu z distribuce filmu, který měl šílený úspěch. A později jsem musel téměř všechny Angeličiny osobní věci a šaty prodat v aukci: byly těžké časy. Ale ničeho nelituji a jsem Angelice moc vděčný. Stále dostávám spoustu e-mailů od mých fanoušků. Navíc mě ta práce potom zachránila před těžkými depresemi po rozvodu s prvním manželem. Když se zbavila jedné deprese, získala tucet důvodů pro novou. Nové role nemohly v žádném případě zastínit replikovaný obraz neuvěřitelné markýzy. Ani senzační „Hrom z nebe“ s Jean Gabinem a Robertem Hosseinem (stejný hrabě de Peyrac z „Angeliky“) nemohl zvrátit vývoj: Michelle tam vypadala jen jako bledý stín své vlastní hrdinky. Po 15 obrazech se situace nezměnila. A osobní život připomínal spíše lacinou frašku. – Snil jsem o jednoduchém ženském štěstí – domov a děti. Nevyšlo to. Fanoušků bylo vždy dost, ale většina ve mně viděla Angeliku a neustále žárlila. Skutečné já má k dokonalosti daleko. Byla čtyřikrát vdaná, dvě manželství byla oficiální. Každý z mých mužů byl největší láskou na světě! Ale… První manžel se ukázal jako blázen – po několika měsících začaly podivnosti a pak se dal na náboženství. Druhý (jezdec závodního auta Claude Burillot) odešel a vzal mi všechny peníze. Vedl rozpustilý život, přivedl své přítelkyně do mé postele a řídil modré Ferrari, které jsem mu dal. Třetí zemřel na rakovinu. Čtvrtý – italský princ – se se mnou najednou v předvečer svatby rozešel. To už mi bylo pětačtyřicet let a pořád jsem věřila na Santa Clause a na Okouzlujícího prince. Pak došlo k románku s okouzlujícím podvodníkem, po kterém zůstala sedmapadesátiletá Michelle úplně bez peněz:

„Muži, kteří mě milovali, vzali všechno – srdce i peníze. Nic mi nenechali. Proto, jak se říká, je lepší být sám, než jen s kýmkoli. Dnes žije sama na jihu Francie a pronajímá si několik pokojů – vše, na co má dost peněz. Před několika lety jí navíc diagnostikovali onkologii: – Zdá se to nepředstavitelné, dokud se vám to jednoho dne nestane. Kvůli nemoci se cítíme bezmocní, sami, jako divoká zvířata v lese. Každý reaguje jinak, když se o nemoci dozví: někteří lidé pláčou, jiní popírají, ale já se nehodlal vzdát. Mám přátele, na které se mohu spolehnout, a můj rozkošný synovec je mým věrným společníkem. A vím, že na můj náhrobek vytesají: „Přiměl jsi nás uvěřit ve sen!“ Stále dostávám mnoho dopisů od diváků. O padesát šest let později mi tito diváci nabízejí ruku a srdce.

Zdroj:life-fb.ru

1
2