Když jsme tam přišli, děti si hrály na dvoře. Stáli jsme v povzdálí a rozhlíželi jsme se. Vtom jsem ucítila, že mě někdo tahá za sukni. Když jsem se podívala dolů, uviděla jsem blonďatou dívku s legračními pihami. Mohly jí být tak tři nebo čtyři roky. Usmála se a zeptala se mě:
— Teto, nejsi náhodou moje maminka?
Srdce se mi téměř zastavilo. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla odpovědět, ale z očí mi vytryskly zrádné slzy a z úst mi samovolně vyšla tato slova:
— Ano, moje drahá, my jsme sem přišli s tatínkem za tebou!
Saša vzal dítě do náruče a šli jsme k řediteli dětského domova. Jmenoval se Alexej Pavlovič. Když nás uviděl s touto malou dívku v náručí, odmítavě a s trochou lítosti zavrtěl hlavou a požádal vychovatele, aby si dítě vzal. Pak nás uvedl do své kanceláře, abychom si promluvili.
— Víte…ono je to trochu složitější…tato dívka není sama…
Hned jsem Alexeje Pavloviče přerušila:
— No a co, tak si vezmeme oba! Má ještě bratříčka?
— Ne, ne, má dvě sestry… Jsou to trojčata. Vezmete si je všechny?
Saša a já jsme jen zamrkali. Tři totožné princezny? To také existuje?
— To se jich zřekli rodiče?
— Jejich matka byla naše chovankyně. Byla ještě hodně mladá, když otěhotněla… A najednou se jí narodily tři děti a její organismus to nevydržel: děti se podařilo zachránit, ale ji nikoliv… Nikdo si je nevzal. Kdo potřebuje tři najednou? Ale rozdělit je prostě nemůžeme!
— My je chceme!
Řekl Saša přesvědčivě a postavil se.
— Pojďme, ukážete nám je všechny! Jak se jmenují?
Spěchali jsme za děvčátky. Okamžitě se k nám chovaly jako k vlastním, zahrnuly nás otázkami a vyprávěly nám své příběhy.
O pár dní později jsme si již v pěti jeli vybrat nový velký byt, protože pro naši, teď již mnohočetnou rodinu, jsme potřebovali hodně místa!