Celý rok po její smrti jsem nesmírně trpěl. Až jedné noci se cosi přihodilo. Spal jsem ve své horské poustevně ve Vietnamu. Zdálo se mi o ní. V tom snu jsem viděl, jak spolu sedíme a vedeme nádherný rozhovor.
Vypadala tak mladě a krásně, vlasy jí splývaly přes ramena. Bylo tak příjemné sedět vedle ní a mluvit s ní, jako by nikdy nezemřela. Když jsem se kolem druhé hodiny ranní probudil, silně jsem pocítil, že svou matku ve skutečnosti nemůžu nikdy ztratit.
Velmi jasně jsem si uvědomil, že je neustále se mnou. Pochopil jsem, že představa její ztráty byla pouhou myšlenkou. V tu chvíli jsem věděl, že má matka žije navždy ve mně.
Otevřel jsem dveře a vyšel ven. Celý svah pode mnou byl zalitý měsíčním svitem. Byl to svah posetý čajovníky a má poustevna se nacházela v půli cesty mezi vrcholem kopce a klášterem. Jak jsem pomalu kráčel mezi čajovníky směrem k vrcholu kopce, uvědomil jsem si, že je má matka stále se mnou.
Byla měsíčním svitem, který mě jemně hladil, stejně jako mě hladívala dříve – tak jemně, sladce… nádherně! Pokaždé, když se mé chodidlo dotklo země, věděl jsem, že je tam se mnou.
Věděl jsem, že toto tělo není moje, že je živoucím pokračováním mé matky a otce, mých prarodičů a jejich rodičů. Všech mých předků. Chodidla, která jsem viděl, nebyla „moje“ chodidla, ale „naše“ chodidla. Zanechávali jsme společné stopy ve vlhké půdě.
Od toho okamžiku jsem už nikdy neměl pocit, že moje matka přestala existovat. Stačí, abych se podíval na svou dlaň, pocítil jemný vánek na tváři, nebo zavnímal zem pod chodidly – to vše mi připomíná, že je stále se mnou, kdykoliv a kdekoliv.“
~ Thich Nhat Hanh (z knihy „Žádná smrt, žádný strach“)
Překlad: Kateřina Grofová
Kresba: Anna Silivonchik