„Kde jsi byl?“ Proč jsi celý špinavý a mokrý? Zatracené dítě! Večeře je zrušena, jděte do svého pokoje a sedněte si tam. Poslechl jsem, šel do pokoje a nevyšel ven až do rána, ačkoliv jsem opravdu chtěl jíst a byla velká zima. Moje známky byly horší a horší, a když mi o tom táta řekl, tvrdě mě zasáhl. Jednoho dne mě zbil tak, že můj ukazováček odmítl. Od té doby nepracuje a všechny děti ve třídě se mi smály.

Jak šel čas, jednoho dne jsem ucítil silnou bolest na hrudi. Mámě a tátovi to bylo jedno. Večer jsem ležel v posteli a snil jsem o jedné věci. Snil jsem o tom, že bolest zmizí, protože jsem nechtěl dráždit mámu a tátu. Mám je ale moc ráda. Druhý den ve škole jsme byli požádáni, abychom nakreslili náš největší sen. Ostatní děti kreslily auta, rakety a krásné panenky. Ale ne já. Ne proto, že by se mi to nelíbilo, ale protože jsem nejvíc snil o lásce k mámě a tátovi. Tak jsem nakreslil rodinu: mámu, tátu a syna. Hráli hry a všichni byli spokojeni. Když jsem maloval, tiše jsem plakal. Moc bych si přála mámu a tátu, kteří mě mají rádi.

Když jsem byl na řadě, abych třídě ukázal obrázek, všichni se mi začali smát. Šel jsem k tabuli a řekl: – Mým největším snem je rodina. Smích zesílil. Plakal jsem a řekl: – Prosím, nesmějte se mi, to je můj největší sen! Můžete mě porazit, můžete mě nenávidět, ale prosím, nesmějte se mi, prosím!

Chci mít rodiče jako ty, kteří mě objímají a smějí se se mnou, kteří mě vyzvednou po škole a jsou rádi, že mě vidí. Vím, že jsem ošklivá a slabá, vím, že mám křivý prst, ale nesmějte se mi prosím. Učitel se mi snažil utřít slzy. Myslím, že některé děti mi rozuměly, ale mnohé se dál smály. Jednoho dne jsme dostali test a hned jsem viděl, že psal špatně. Věděl jsem, že moje matka bude velmi naštvaná.

Bál jsem se jít domů, ale neměl jsem kam jít. Bloudil jsem domů a snažil se přijít později. Matka zuřila. Chytila ​​mě a hodila na podlahu tak, že jsem bolestivě nakopl židli. Pak mě dvakrát praštila do hlavy. Ležel jsem a nemohl jsem vstát. Bylo to velmi bolestivé. Ale matka mě nechala ležet na podlaze. Pak se vrátila a řekla mi, ať si uklidím, jinak mě táta po příchodu domů zbije. Prosila jsem matku, aby mu nic neříkala, ale pak jsem vzhlédla a viděla, že stojí ve dveřích. Když mu matka řekla o testu, zvedl mě z podlahy, zatřásl se mnou a udeřil mě do obličeje. Pak si nic nepamatuji. Probudil jsem se v nemocnici. Podíval jsem se na svou ruku – necítil jsem prsty. Podíval jsem se z okna a plakal. Viděl jsem rodiče hrát míč a objímat se se svými dětmi na ulici. Víš, proč jsem plakal? Nevím, jaké to je obejmout mámu. Moji rodiče mě prostě bili, ale pořád je miluji. Vždy jsem se snažil, učil jsem se dobře, ale oni jsou stále nespokojení.


Jednoho dne jsem si nalil čaj a znovu mě zbili. Najednou mě zase bolelo na hrudi. Řekl jsem to matce, ale bylo jí to jedno. Pak jsem musel do nemocnice a nikdo mě nenavštívil. Doktor říkal, že máma s tátou asi přijdou druhý den, ale nepřišli. Čekal jsem a čekal, ale nikdo nepřišel. Stále miluji své rodiče. O dva dny později Ivan na následky zranění zemřel. Lékaři mu v ruce našli křivý dopis.

„Milá maminko a tatínku! Bojím se, protože jsem ošklivá, ošklivá a hloupá. Promiň, že mě nemůžeš milovat. Nechtěl jsem tě naštvat. Jen jsem chtěl, aby mě moje máma objala a řekla, že mě miluje. Tati, jen jsem chtěl, abys si se mnou hrál, chodil s mou rukou nebo mi zpíval písničky. Vím, že se za mě stydíš. Nikdy nebudu takový, jaký bych měl být.“ Pak se Ivanovo srdce zastavilo. Nevím, jestli je to pravdivý příběh nebo ne, ale každopádně je velmi důležitý! Všechny děti si zaslouží lásku.

Ale zneužívání dětí se děje každou minutu, každou minutu, každou hodinu a každý den. Ve všech zemích, městech a školách. Domov by měl být pro dítě bezpečným místem bez násilí. Děti potřebují lásku, něhu a intimitu a objetí někdy znamená mnohem víc, než si myslíme. Sdílejte prosím tento příběh! Nezapomínejme, že děti potřebují naši lásku a péči!

Zdroj:Facebook