Každý den, když měl muž možnost hodinu sedět a pozorovat, co se děje venku, pečlivě vyprávěl ležícímu muži, co se děje. Vyprávěl mu o všem, co viděl, a ukazoval mu krásy světa venku. Oknem viděl park s krásným jezerem a spoustu krásných lidí, kteří se procházeli kolem. A tak se muž každý den těšil na ten okamžik, kdy bude moci zažít venkovní svět jako všichni ostatní, i když jen ve své představě. Takto ubíhaly týdny. Když jednoho dne přišla ráno do pokoje sestra, muž ležel u okna a spokojeně spal. Zemřel ve spánku. Opatrně ho tedy odnesla a muž ležící v pokoji zůstal sám.
Muž však hned požádal sestru, zda by ho nemohla odnést k oknu, aby přes něj lépe viděl. Sestra se chvíli tvářila nechápavě, ale nakonec svolila a odnesla muže k oknu. Muž byl velmi potěšen, protože konečně mohl na vlastní oči spatřit krásy okolního světa. Když se však podíval z okna, nemohl uvěřit svým očím. Všechno, co slyšel, byla lež. Nebylo tam žádné jezero, žádný park, žádní lidé, kteří by se procházeli kolem, žádní krásní ptáci, kteří by létali. Nebylo tam nic. Byla tam jen velká zeď a na ní nic. Muž byl velmi zmatený a chvíli se na svého bývalého druha v posteli trochu zlobil.
Nakonec to nevydržel a zeptal se na to sestřičky.
Ta mu s velkým překvapením oznámila, že muž byl po celou dobu slepý, a tudíž nemohl zeď vidět. Pacient si uvědomil, že ho jeho přítel nechtěl vypálit, ale chtěl ho potěšit a učinit ho šťastným, prostě jen tak z dobré vůle. Sestřička dodala: „Možná vás chtěl jen povzbudit, abyste se rychleji uzdravil – evidentně se mu to podařilo…“