Lidé zaslepeni téměř neexistující šancí zapomínají, že jejich vážně nemocný milovaný zemře, a oni budou muset jít dál. Tento extrémně upřímný příspěvek zanechala lékařka Margarita Alekseeva.

„Když jsem ještě studoval na univerzitě, byl jsem ohromen tím, kolik různých nemocí, neštěstí a problémů se člověku přihodí. Pamatuji si, že mi tehdy bylo zvláštní, jak se s tolika problémy na člověka dokážeme dožít svého věku a dokonce porodit zdravé děti.

Máme zatracené štěstí. Nám všem – vám i mně, kteří jsme schopni číst a rozumět tomu, co je zde napsáno. Ale je tu ještě jedna kategorie občanů, a samozřejmě poměrně početná. To jsou ti, kteří mají smůlu. Ty, které chytly hrozné neduhy buď v děloze, nebo hned po porodu, nebo v pozdějším věku.

Ale i mezi těmito nešťastníky jsou ti, kteří mají štěstí více, a ti, kteří mají štěstí méně. Jsou tací, kteří si plně uvědomují svou nevyléčitelnost nebo nevyléčitelnost svého příbuzného, ​​trpí, procházejí fázemi umírání a smutku (kterých, jak si vzpomínám, je podle Kubler-Rosse pět), a v důsledku toho umírají více či méně bolestivě. Takže: tito lidé mají relativně štěstí.

Budu mluvit o těch, kteří nemají vůbec štěstí, protože se s nimi musí potýkat mnohem častěji. Jejich smutné oči plné proseb na nás koukají z televizních obrazovek, počítačových monitorů, billboardů, reklam v MHD. I když pravděpodobně o tom chceme přemýšlet – o smutku a modlitbě.

Většina z nich jsou samozřejmě děti a málo rozumí tomu, co se s nimi děje. Ale dospělí, kteří vytvořili všechny tyto plakáty a videosekvence, to chápou. Myslí si, že rozumí. “Malá Alevtinochka s neuroblastomem ve 4. stádiu s klíčením naléhavě potřebuje operaci v Izraeli.” “Pomůžeme Demidovi se zhoubným nádorem mozkového kmene podstoupit léčbu ve Švýcarsku.” Atd.

Pokračování na další straně

1
2